Opět budou odpovědné hlavy, světské i posvěcené, moudře pokyvovat nad lebkou Dědice České země. A budou se snažit obšťastnit národ plkáním o vznešené tradici a hlubokých kořenech státnosti. Národu to bude nejspíš jedno, o sv. Václava by se zajímal, pokud by svátek připadl na všední den a bylo by volno. Jistě, našim Václavům a Vaškům rádi popřejeme, ještě pořád je to u nás jméno oblíbené. Ale ten svatý, co s ním?

Ale tak složité by to být nemuselo. Co třeba se zamyslet nad tím, proč volební účast v krajských volbách jenom lehce překročila 30%? Jak je možné, že šance, rozhodovat o řízení společných věcí, zajímá tak málo lidí? Kde se bere drzost, s jakou někteří politici plivou na ruce dárců a pak od nich bezostyšně berou, jak to činí naši euroskeptici? Jak vysvětlit vytváření předvolebních strašidel a mobilizací proti nepříteli, se kterým se okamžitě po volbách jedná o koalici?

Národ už dávno ztratil víru, že mu vládne někdo, alespoň vzdáleně připomínající svým přímočarým jednáním svatého knížete Václava. Tak milí politici na všech úrovních, zakažte si na pár let slovo pragmatismus a oprašte zase slovo ano a slovo ne. Naplníte tím odkaz Václavův dostatečně.

Josef Cuhra