Pražské náplavky jsou typickými stavbami druhé poloviny 19. století. Technická účelnost se v nich promyšleně snoubí s kvalitní architekturou a dokonalým řemeslným zpracováním všech detailů. Po jejich vybudování se nábřeží stalo městským veřejným prostorem v nejvlastnějším slova smyslu.  Místem, kde se prolíná práce s oddychem a město s řekou. Doby, kdy zde byly vykládány lodě, plaveni koně a pradleny praly prádlo, jsou pryč. 

     Zůstal však jedinečný prostor pro procházky a tiché zastavení nad řekou se siluetami Emauz a Vyšehradu uzavírajícími obzor. A takovou si představuji náplavku i v budoucnu. Bez aut a bez změti stánků, které vidíme na novoměstské straně a které připomínají něco mezi Bibione a tábořištěm Čingischána. Představuji si zde cyklostezku, navazující na lávku z Císařské louky.  Dvě nebo tři restaurace se zahrádkou, cenově přístupné i rodinám s dětmi na vycházce. Čistá veřejná WC. Přístavní molo pro přívozní parníček k Mánesu a na Výtoň. V dolní části snad půjčovnu loděk a především všude dostatek pěkných laviček.

     Chceme-li lákat turisty, není třeba nutit se do Disneylandů. Většina návštěvníků jezdí do Prahy za unikátní městskou kompozicí a smíchovská náplavka je její nedílnou součástí.
 

Ing. Josef Cuhra, předseda zastupitelského klubu KDU a nezávislí