Mám pozitivní vztah k lidem a dar vnímat problémy lidí, které máme jako společnost tendenci odsuzovat, odsouvat jejich problémy na druhou kolej. Mám to v sobě. Jsem vděčná, že jsem se narodila právě mým rodičům, protože mě mimo jiné naučili, že mám ráda lidi. Zejména maminka, která už od dětství, kdy jako osmiletá jezdila se svým tatínkem lékařem k porodům a dalším případům. Vážila si přirozeně lidského života a dokázala mně to předat. Což je pro pozici ombudsmanky podstatná věc. Vnímám každého člověka jako někoho, kdo tady má být, má tady na světě své místo a na mně je, abych se dokázala vžít do jeho situace a dovedla mu porozumět, případně i poradit či pomoci. Součástí této práce je i schopnost umět odhadnout, co může dotyčný vyřešit sám.
 

Učím se to (smích). Ale ono to jinak nejde. Když už člověk stojí před soudem, musí to vyřešit soud. To jsou situace, kdy už žádná ombudsmanka na světě nic nesvede, a je správné to tomu člověku na rovinu říct. Nezlobte se, ale tady vám už nepomůžu. To si musíte vyřešit sám, sama. Dávat lidem falešné naděje je horší než na rovinu říct, že to nejde.
 

Většinou se to dá rozumně vysvětlit. Pak máte i klienty, kteří si chtějí jen popovídat, a tam je občas také nutné ukázat, že na popovídání není čas, natož přijít k němu domů. Ale to jsou ojedinělé případy. Většinou přicházejí lidé, kteří opravdu potřebují poradit nebo nasměrovat.
 

Problémy jsou pořád stejné. Na prvním místě asi bytová problematika. Řada lidí není schopná pochopit, jak někdo byt dostat mohl a zrovna on sám to štěstí zatím neměl. Velmi často je to vlastně nepochopení toho, co úředník řeší a může řešit. Dochází tak k nedorozumění, kdy ti lidé ani neumějí s úředníkem či úřadem jednat a potřebují jen takový jednodušší návod, jak na to.

Nasměrovat je správným směrem a případně napovědět, co a jak řešit. Většina lidí se neorientuje v textech na úřední desce, nechápou řád, časovou posloupnost úkonů a úřední postupy jim jsou zkrátka cizí. Já jsem tady mimo jiné od toho, abych jim tak trochu tlumočila do úředního jazyka. Ale nejde samozřejmě jen čistě o kontakt občan–úřad. Někdy jde i o složité životní situace, kdy skutečně hledáme řešení i v mezilidských vztazích.
 

Jednoduše bych to nazvala problém sousedských vztahů. Tam se dá najít řada nejrůznějších problémů od drobných rozmíšek až po nesmiřitelné rozepře, možná i naschvály. Něco se řešit dá, něco jen těžko, pokud ti lidé sami nebudou chtít. Když jde třeba o problematiku zeleně, že někomu něco vadí a druhý má pocit, že by tam ten strom naopak měl být, pak to může vyřešit příslušný odbor, který jasně řekne, co a jak má být.
 

Sama bych to asi takhle neřekla, i když to třeba ti lidé tak cítí. Ale spravedlnost je složitá a nic v životě není jen černé a bílé. To platí vždy a za všech okolností. Spravedlnost se nakonec prosadí, jen to někdy může trvat déle. Těžko mohu nabídnout nějakou spravedlnost rodiči sa[1]moživiteli, který se dostal do složité životní situace. Ale mohu poradit, lépe nasměrovat a dodat trochu síly, že i složitá životní situace se dá překonat. Každý se v životě s nějakou takovou potká. Já jsem dnes za ty svoje životní zkoušky, které mně osud dopřál, vděčná.
 

Vše, co jsem kdy dělala, jsem dělala ráda. To je potřeba zdůraznit, a že jsem toho v životě dělala dost. A ty kopance si člověk tak nějak dokáže přivodit sám. Třeba v určité době to byla ztráta osobního života. Měla jsem pocit, že na osobní život není čas. Dnes už to vnímám jako uzavřenou kapitolu. Ale v životě je vždy něco za něco. Životní prohra a kopance vás posunou dál. A když to člověk pochopí, pak je šťastný.
 

Přesně tak to vnímám. Politika se dá dělat slušně a jsem přesvědčená, že zastupitele lidi potřebují. Není to zbytečná práce, ale není ani jednoduchá. Já mám dnes tu výhodu, že jsem prošla řadou různorodých komisí, například kulturní, etnickou, sociální či bytovou. V jednu dobu jsem byla i místostarostkou. A každá ta pozice mně něco dala a dává. Navíc mám i určité poznatky z práce úředníků, což je velmi důležité. A teprve když tohle do sebe všechno zapadne, máte slušný předpoklad být mimo jiné i dobrý ombudsman. Věřím, že mám větší zkušenosti než v předcházejícím období a že to mohu zúročit.
 

Nemohu sama za sebe říct, co a jak by měl dělat dobrý ombudsman. Mluvím jen o tom, že jsem nabrala řadu zkušeností a snažím se být lepší ombudsmankou než dříve. Ale dovolím si jednu obecnou myšlenku, která na tu otázku trochu odpovídá. Ono nejde často o to, co všechno umíte, ale také o to, co neumíte a nestydíte se to přiznat. Pořád platí, ševče, drž se svého kopyta, jen to nechceme vidět. Často za problémy lidí stojí skutečnost, že každý rozumí všemu a nechce si připustit, že ten druhý by tomu mohl rozumět lépe. Jinými slovy, neumím stavět silnice, tak se do toho nepletu. Je to o spolupráci a odbornosti. Když někdo přijde se stížností na radnici, tak si kolikrát říkám, že bychom měli více komunikovat oběma směry. Třeba uvidíte, že některá řešení mají svůj důvod, který nemusíte vidět, protože některým mechanismům nerozumíte, neznáte je.
 

Mám určitě oporu v manželovi, se kterým jsem se naštěstí potkala v době, kdy už jsem měla období ztráty osobního života za sebou (smích). Ale nemám potřebu si nějak výrazně stěžovat a síly čerpám z pozitivních věcí. Třeba mám ráda vítání občánků. Nedávno jsme měli odložené vítání kvůli covidu, byla to hromadnější akce a je povzbuzující vidět lidi, kteří se mají rádi. Podobně mě dobíjí třeba akce Okolo Pětky se starostkou. Účastnila jsem se několika výletů a kromě toho, že si něco připomenete, dozvíte se i něco nového o Praze 5. Jsou to jedinečná setkání s lidmi, kteří vám zase mohou dát nový pohled na některé věci.
 

Je složitá a krásná. Každá lokalita má své kouzlo i své specifické problémy. Mám ji ráda.