Velikonoční příběh je zakomponován nejenom v náboženské praxi křesťanských církví, ale v naší kultuře všeobecně a stále oslovuje svou dynamikou a hloubkou. Pro někoho může být emocemi nabitou zprávou o naději, zradě a zklamání, zoufalství a šťastném konci. Tedy jakousi syrovou metaforou našeho pozemského údělu.

Pro křesťany je příběhem, který dává smysl jejich víře. Z pašijového textu je možno vybrat nepřeberné množství inspirujících témat. Připomeňme si moment, ve kterém Ježíš, při poslední večeři, umývá svým apoštolům nohy. První z apoštolů, Petr, zprvu drsně odmítá takovou službu od svého Mistra. Ježíš však stejně otevřeně a drsně staví Petra na rozcestí. Buď se necháš umýt a budeš mít se mnou podíl, nebo ne. Tomu impulzivní Petr porozumí dobře a žádá, aby jej Mistr umyl celého.

Tato epizoda je v příběhu poslední večeře spíš skrytá za drama označení zrádce. Nese však burcující poselství: můžeme mít podíl na věcech, které jsou pro lidské společenství klíčové. A je to naše volba. Tento podíl se projevuje tím, že spolu stojíme v dobách zlých a chceme sdílet zármutek i radost lidí naší doby. Politika je pro hledání tohoto podílu velkou příležitostí. Zvláště v této době to vyniká jasně. Nebojme se tedy nést společný podíl. Není to smutné břemeno, ale velké vyvolení a dává to našemu životu smysl a to bez ohledu na naší víru, či nevíru.