Dnes uplynulo 76 let od chvíle, kdy v Praze vypuklo ozbrojené střetnutí občanů s pražskou posádkou Wehrmachtu a zbytky ustupující německé armády. V ulicích zavlály po šesti letech české vlajky. Bezmoc a potupa, započatá Mnichovem, byla v pražských ulicích odčiňována zbraněmi v rukou povstalců a jejich prolitou krví. Okupace trvala šest let a v jejím průběhu šlo o bytí a nebytí národa.

Je tomu něco přes rok, kdy Českou republiku zasáhla první vlna epidemie Covid. Je tomu něco kolem 2 týdnů, kdy vyšlo najevo, že na území České republiky působili agenti Ruska a pravděpodobně úmyslně způsobili výbuch, při kterém zahynuli dva lidé. Není to ani den, co se ze zpráv dozvídáme, že o činnosti agentů ministr vnitra věděl a snažil se údajně tuto informaci nanejvýš podivným způsobem utajit.

Šest let okupace bylo bojem o přežití. Jakkoli hrozný rok s Covidem se s tím nedá srovnávat. A přesto, co se to děje s Českou zemí? Vzpomeňme si tedy na muže a ženy května 1945 a vzpamatujme se. Odpoutejme se od zmatení smyslů, které na nás doléhá s politickou a mediální břečkou, tak hojně šířenou ve spojitosti s epidemií. Největší prohry si lidé způsobují sami. Odpoutejme se tedy, prosím. Máme přece v žilách stejnou krev, jakou měli povstalci z roku 1945.